Spartakiádní vrah, rozbité lampy, staré vagóny a odcizená čokoláda Verified

Spartakiádní vrah, rozbité lampy, staré vagóny a odcizená čokoláda

V průběhu roku 1982 se na pražských nádražích rozmohly krádeže z odstavených vagonů. Členem jedné party, která se na podobný typ trestné činnosti specializovala, byl i Jiří Straka. Nenápadný třináctiletý kluk, který snad bral krádeže jako zpestření jinak nudného a šedivého ‚života. Dále popsaný ilustrační příběh je za-ložen na scénáři, jenž se u všech skutečných případů krádeží opakoval přibližně tímto způsobem.
Jako první se přes potemnělé opuštěné nástupiště vydal Petr. Bylo krátce po půl jedenácté, poslední vlak odjel před necelou hodinou a další měl zastávkou projíždět až těsně před půlnocí Nehrozilo proto, že by na peroně někoho potkal, přesto ne více než dvaceti-metrový úsek proběhl v předklonu. Za kanceláří výpravčího, kde přes špinavou záclonu probleskovala obrazovka televizního přístroje, zahnul doprava a po pár krocích narazil na plechovou rezivějící boudu. Opatrné otevřel dvířka a když ve tmě nahmatal to, co potřebo-val, vytáhl zpoza bundy baterku, vrátil se na roh nástupiště a jako klackem s rozžhaveným koncem opsal do prostoru před sebou smluvené znamení. „Doufám, že si to ti blbci nerozmysleli,“ pomyslel si, když se vracel k přístřešku, který dříve sloužil jako odkladiště jízd-nich kol. Ani ne po minutě v šeru před sebou spatřil siluety svých kumpánů. Byli tři, dohromady s Petrem utvořili na základní škole partu, která se brzy stala noční můrou všech učitelů. Začalo to nenápadnými provokacemi na adresu méně zdatných spolužáků, pokračovalo stále častějším vyrušováním a hlasitými výkřiky během vyučování, drobné půtky o přestávkách nevyjímaje. Už tehdy se pedagogové zdráhali domyslet, jak tito mladíci skončí. Bezcitnost a agresivita, s jakou si počínali při čemkoliv. co dělali, byla vzhledem k jejich nizkému věku opravdu zarážející. „Ředitelka by se posrala,“ prohodil tiše Standa. když spolu s Rudolfem táhli z rohu boudy těžký vak z vojenskeho sukna, který píci nárazech na oplechovanou stém] vydával tlumený zvuk chřestíciho železa. „1-Yed um se z vás pasem já. kreténi,“ sekl po nich Petr. který dával s Jirkou pozor. zda neuslyší kroky některého ze zaměstnanců dráhy. „Nemůžete s se-bou trochup ohnout místo toho žvanění?“ „Sám seš kretén, zkus si to potělkat.“ vrátil mu výt-ku Ruda a demonstrativně tlumok oběma rukama nad-zdvihl. „Sem fakt netušil, že poneseme kovadlinu.“ Petr k němu přiskočil, chytil ho za límec a zasykl: „Postěžovat si můžeš doma, teď není čas, degéne.“ Zběžně zkontroloval své tři parťáky a podrážděné štěkl: „Jde se!“ Podél plotu se vydali směrem ke slepým kolejím, kde stály naložené vagony čekající na povolení k další jízdě. Překladiště měla osvětlovat řada velkých lamp, o dobrou polovinu z nich se ovšem chlapci postarali už před týdnem. Vandalství bylo v té době na denním po-řádku a chlapci si byli téměř jisti, že osvětlení se za tak krátkou dobu nesnažil ještě nikdo opravit. Když se při-blížili k soupravám, zjistili, že jejich předpoklad byl správný. Světlo ze zbylých lamp padalo pouze na několik vagonů, převážná většina byla utopena ve tmě. Vybrali si ten, který svým zabezpečením vypoví-dal o tom, že je v něm ukryto cenné zboží. Jirka zůstal o tři vagony napřed, kdyby zjistil nějaké nebezpečí, měl písknout aby se všichni zlodějíčci stačili protáhnout dírou v plotě, kterou prostříhali v ten večer, kdy kameny rozbili světla. V podstatě jim žádné nebezpečí nehrozilo, a proto pracovali pečlivě a bez většího vzrušeni. Nejmenším problémem bylo zbavit se jistící plomby, pak museli použít dlouhé ocelové páčidlo, kterým od dřevěné stěny vagonu odchýlíli Železné kování. Společnými silami se jim to za pár vteřin podařilo a cesta do vozu byla volná. Opatrné odsunuli dveře a svételné kužely jejich baterek klouzaly tiše po vyrovnaných řadách papírových krabic.

Služebního psa ani nebylo třeba. Vagon, v němí se nezletilí loupežníci ukrývali, prozradil batoh, který ležel na zemi přede posuvnými dveřmi. Petr, Standa, Robert I Jirka vylezli po první výzvě. Přes světla baterek, která je ozařovala, si ke svému velkému překvapení sta-čili všimnout, že je obklopuje skupina asi šesti uniformovaných mužů. Ostraha železnic se již před několika týdny spojila s Veřejnou bezpečností, aby společně do-padli pachatele, kteří se již delší dobu oloupávali do odstavených vlakových souprav. Překvapení bylo ovšem I na straně příslušníků.

Z předchozí dokumentace vyplynulo, že Straka byl jako dítě v evidenci psychiatrické ambulance, kam byl v roce 1977, tedy v osmi letech a jako žák 2. třídy ZDŠ, vyslán pro neklid a nesoustředěnost. Problém lékaři označili jako syndrom psychomotorického neklidu na bázi výchovných závad, dále konstatovali neurotické rysy a projevy sekundární poruchy chování.
Matka tehdy popsala osobnost dítěte jako neklidnou, živou a divokou. Jirka rád běhal venku, byl samostatný, ničeho se nebál. Spal klidně, ve škole byl ovšem nesoustředěný, zlobil a neposlouchal učitelku. Měl problém vydržet v lavici, neustále rušil okolí. Ve 2. třídě byl rodiči bit, protože měl ve školní tašce cigarety. Na trest reagoval tím, že do sedací soupravy udělal čtyři díry nožem…
Dětská krimina? Jako třináctiletý odcizil Straka lahev okurek v samoobsluze a musel se omluvit vedoucímu. O rok později vykrádal peníze z telefonní budky, když pokladničku otvíral šroubovákem. Ve stejném roce byl vyšetřován pro rozkrádání, s ostatními chlapci totiž otvírali na nádraží Krč železniční vozy a soustavně odcizovali větší množství čokolád a cukrovinek a způsobilí tím tisícové škody.

Jiří Straka, narozen 14. dubna 1969 Praha, je český sériový vrah známý též jako spartakiádní vrah. V rozmezí 17. února až 16. května 1985 napadl na území Prahy celkem 11 žen, přičemž brutalita jeho útoků se postupně zvyšovala. Nakonec byl usvědčen ze tří vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Po propuštění z výkonu trestu žije pod jinou identitou.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Straka

https://www.databazeknih.cz/autori/viktorin-sulc-14321